Strava mi píše email. "Naběhala jste na svých botách Asics 404 km. Je čas pořídit si nové běžecké boty." Připomenou mi argument výrobců sportovní obuvi, že je vhodné si po 500 - 800 km vyměnit boty. A důvod takové troufalé výzvy? Prevence proti zranění.
Jak to mám vlastně s běžeckými botami?
Pravda je, že za rok jsem nasbírala čtvery boty.
První moje běžecké boty se dožily úctyhodného věku, byly mi výhodně před lety pořízeny v rámci výprodeje, tak jsem je čas od času vzala vyvenčit. Jsou to bílé Nike, v terénu nepřehlédnutelné.
Začínám v nich svou běžeckou dráhu, prožijí se mnou první závody - Jenštejn i Karlštejn. Po Karlštejně se palec pravé nohy rozhodne, že už jich má dost. A začne vykukovat ven. Tak chvíli běhám s větráním, ale co, je léto, nevadí, alespoň palec vidí na cestu.
Ale blíží se další závod, tentokrát Běhej lesy Brdy a nové boty by se celkem hodily. Jsem vzata do specializované prodejny s běžeckými botami. Strávím zde hodinu, slečna prodavačka kolem se mi věnuje, stále odbíhá do skladu pro další krabici. Já zkouším a trpím nad výběrem - malé boty, mačká mě bota na palci, na nártu, na kotníku, stále nejsem spokojená. A je to frustrující. Původní představa o ceně za boty se po prvních deseti minutách začíná vzdalovat. Jak plynou minuty, stoupáme výše v cenové hladině. Jsem už zpocená, unavená a nebaví mě to. Představa, že bych nyní měla odejít a to martinium zažít znova, je děsivá. Odcházím po hodině z obchodu s botami, které cenově překonaly všechny moje dosavadní boty (zimní, letní, společenské....). Nejdražší boty v životě.
Získávám Asics Nimbus 17, prý nejlepší boty v obchodu. Mám z nich radost? Mám rozpačité pocity. Reprezentativní lodičky to nejsou.
Boty jsou doma. Bojím se v nich běhat, nejraději bych je vystavila a chodila se na ně jen koukat. R. mě hlídá a občas se zeptá kluků: "V jakých botách máma dneska běhala? Už měla ty nové?" Na další závod si vezmu osvědčené bílé botky. Je to jejich poslední závod a poslední běh. Nějak se mi zvětšila noha a přestávají být pohodlné. Kolik jsem v nich naběhala? Ani nevím, přesnou evidenci jsem si nevedla, je to přes 400 km. Byly to dobré boty. Možná se mi i srazily, jak jsem se je poslední dobou snažila zbavovat blátivých následků polních a lesních běhů.
Takže obouvám Nimbusky. Postupně se seznamujeme, zpočátku to bolí. Ale zvykneme si na sebe.
V mezičase jsem vyzkoušela i boty z Lidlu. Měla jsem je na nohách zatím jen 2x. Mám z nich divný pocit. Po běhu v nich jsem mívala dlouhodobé bolení, takže jsou v krabici a možná je zase někdy vytáhnu do přírody.
Na podzim jsem náhodně objevila v obchodě 40% slevu na Asicsky. A vypadají barevně stejně jako Nimbusky. Jsou o více než polovinu levnější a já si je koupím. A nejen, že si je koupím, já v nich i začnu běhat. A zase se projevuje moje skrblictví, dražší boty nechávám na delší běhy, na závody. Trénink odřu v levnějších:)
No, a to je aktuální stav mých bot.
Budu kupovat nové? Ne,ne, ne. Do obchodu s běžeckýma botama mě to netáhne. Počkám, až se mi rozpadnou....
Žádné komentáře:
Okomentovat