První závod

V uplynulých týdnech jsme různě posedávali a brouzdali netem. A přihlašovali se na další a další závody, platili startovné, objednávali trička. "Možná bychom měli trochu zpomalit, pořád se jen objednáváme a já ještě žádný závod neběžela. Třeba to nedám," začíná se mi honit hlavou.

Konečně nadešel ten den s velkým D. První zahřívací závod 21.5.2016, Jenštejnská 5ka. Pro mě tento závod představuje obrovskou výhodu, tou je znalost okolí. Vím, kde je jaký kopeček, kde seběh, kde jaký terén. Navíc se většinou běží lesními a polními cestičkami.

Je krásné slunečné počasí, možná až moc slunečné. Teploměr se pohybuje nad 20 stupni Celsia. Na start hlavního běhu se shromáždilo 77 závodníků. 52 mužů a 25 žen. Moje strategie je: hlavně se neuhnat, mám svůj čas, kterého se chci držet. Říkám si, že bych se alespoň vizuálně mohla držet Roberta.

Selže startovní pistole, výstřel se nekoná. Nervozita běžců na startovní čáře rezonuje. Odstartuje je typicky: tři, dva, jedna, START!

Start je rychlý, pohyb běžců je rychlý. Robert mi mizí z očí velmi rychle. Viděla jsem ho jen na startu a pak byl náhle pryč! Až se mi z té rychlosti zatočí hlava. Běžíme po hrázi malebného rybníka. Dusot 77 nohou rozvíří prach z cesty, prach poletuje kolem hlav běžců, hůře se dýchá.

Po několika stovkách metrů přebíhá peloton běžců silnici. Je vidět, jak běžci plně důvěřují strážcům pořádku, přebíháme silnici, aniž by se někdo rozhlédl. Taková důvěra v místní strážníky určitě potěší.

První kilometr za mnou, ejhle, běžím opravdu rychle. Nechala jsem se strhnout. Takhle to nejde, musím zpomalit. Musím to vydýchat. Podél trati je spousta nadšených fanoušků.

Jsem na 2,5 km. Už mě to nějak přestává bavit. Běžím za klučíkem, tak 12 let. Hlavou se mi honí: "Přece ho nepředběhneš, je to šikula." Takhle se to držím pár metrů. Následuje sešup z kopce, kluk natáhne nohy a uteče mi. Já si z kopce šetřím nohy a lovím opatrný seběh.

Další člověk, kterého uvidím až v cíli. "Kolik ještě?", častěji se koukám na hodinky. A na co myslím? Myslím na Karlštejn s jeho 13 km trasou...

Běžím kolem cíle, Robert na mě mává. Už má doběhnuto. Kouknu na hodinky, tak jeho časový plán a strategie vyšly. Vylepšil si čas. Já ještě musím běžet dál, kolem hradu Jenštejn, kolem dalšího rybníka. Konečně proběhnu cílovou rovinkou.

Čas: 25:55. Umístila jsem se na krásném 7. místě z 25-ti žen. A celkové 38. místo je také super!

Při běhu ten telefon nezvedej!

Je začátek května, teploty během poledne atakují dvacetistupňovou hranici. V jednu hodinu synovi končí vyučování, chodívám mu naproti, tak toho času využiji a vybíhám z domu o něco dříve. Pokusím se o segment v místním lesíku.

Otáčím klíčem v zámku a Dona radostně poskakuje a těší se ven. Tak ji beru s sebou, proč bych ji nedopřála pohyb. Nakonec jsem dopřála sama sobě duatlon. Nejen, že Dona dbá o pravidelné přestávky - očuchávání, snahy o očůrávání, ale také ví, že bych měla změnit jednotvárný pohyb a udělat pár dřepů a uklidit pár hromádek. Dnes Dona odpadá už po 400 metrech. Připadám si jako tyran, ale vím, že za chvíli budeme ve stínu lesa. Hned na okraji lesa Donu pustím z vodítka. Efekt na její rychlost to nemá žádný. Zůstává vzadu, můj pohyb je točivý. Stále se ohlížím, povzbuzuji psa k výkonu. Jakmile zahlédnu lidskou či psí společnost, zpomalím a dohlížím na vzájemné interakce. Závisí to na chování druhé strany, buď je pes na vodítku, Dona dostane také vodítko. Když je pes na volno, zastavím, přidržím Donu a čekám, co bude. Na nějaké dlouhé očuchávání nemám čas ani náladu. Většinou to nekončí dobře, ozve se zavrčení nelibosti a musíme prchat.

Dnes navíc duatlon - běh a táhnutí psa za sebou na vodítku. Je to bída, že by jí bylo vedro? V lesíku je příjemný chládek, navíc na několika místech míjíme zurčící potok. Ačkoli ji na potok upozorňuji, přibrzdím a jsem ochotna počkat, až se pes osvěží, nejeví o vodu zájem. Jestli na ní zase neleze falešná březost.

Snažím se o segment. Nastudovala jsem si mapku segmentu, takže víceméně vím, kudy běžet. Ke konci segmentu telefon - neznámé číslo. Co kdyby to byla pracovní nabídka? Vezmu to. "Dobrý den, tady gynekologie", ozve se ženský hlas. Následně se odmlčí. "Ano, co chcete?", táži se. Nezastavuji, nevidím důvod k zastavení. Zdolávám mírný kopeček, funím. Cítím na druhé straně telefonu zaváhání, je mi to jasné. Zvuky, které paní slyší mohou být matoucí. "Chtěla bych Vás objednat na prevenci", ozve se hlas. "Já u vás byla před 2 měsíci, přece nebudu chodit pořád. Nejdříve v prosinci", oponuji do telefonu. "Ale to nebyla prevence, nyní je čas na prevenci", paní má výdrž. No, před dvěma měsíci jsem šla na prevenci, to že doktor neudělal kompletní vyšetření a požaduje další schůzku mě nezajímá. Zaplatit roční poplatek si vyžádal, navíc jsem čekala půl hodiny v čekárně. Jak si může myslet, že všechny ženský chtějí tímto ztrácet svůj drahocenný čas? "Já se někdy objednám," končím rozhovor a zavěšuji. Zaznamenala jsem nějaká slova, mám výhodu - neslyším. A je to v čudu, přišla jsem o segment, vyběhla jsem o něco výše, jsem už skoro z lesa. Protivná ženská, mručím si. Pár posledních metrů a takhle mě rozhodit. Kdyby to byla pracovní nabídka nebo škola, tak zastavím a budu ochotná konverzovat. Takhle můžu nadávat své hlouposti. Pozitivní stránku to má: paní už mi jen tak nezavolá. A vůbec mě to nemrzí. Užívám si to!

Jen co přijdu se synkem domů, nedočkavě zapínám počítač a synchronizuji data. Jak jsem to zaběhla? Super, radost, segment se mi podařilo zaběhnout. Zvládla jsem 4,2 km.