Začátek roku 2017 je kouzelný. Ale i bohatý na zážitky.
Počasí nám po dlouhé době dopřává dostatek sněhu. Lednové výběhy ve všední den bývají za svitu čelovek, ale dopřáváme si i měsíčně ozářené krajiny. Běháme v čase, kdy se spoluobčané se svými čtyřnohými miláčky choulí u kamen. A okolní krajina je jen naše!
Při jednom běhu - ještě za světla - uklouznu na lesní cestě na ledu a spadnu nešikovně na kořeny. Zůstávám sedět na zemi v místě dopadu a pláču nad sebou. Odnesla to noha a bolí mě obě dlaně, krev neteče. R. se pro mě vrátí. Je mi pomoženo na nohy a otočíme se nazpět. Jenže pád je na prvním kilometru, a R. chce vzdát běh, aby mě mohl - belhající se - podpírat a doprovodit domů. To přeci nechci, objevím v sobě sílu, přece to nevzdám. Tak přesvědčím R., jen změníme trasu, opustíme zledovatělý povrch a vydáme se směrem, kde tušíme udržovanější cestu. Běháme po prosoleném asfaltu 400 m úseky tam a zpět. Je to trochu otrava, ale kilometry nabíhají.
"Kdybych si byla bývala nasadila nesmeky,
nemusela jsem se v lese válet na zemi!"
Druhý den mi R. vybalí z krabičky vánoční dárek, kterému jsem se pod stromečkem moc nevěnovala. Nesmeky! Jak už to občas bývá, musí přijít chlap a postarat se o bezpečí rodiny. Hned mi je namontuje na běžecké boty. Levá noha, na kterou jsem upadla, mi mezitím otekla, na třech místech, jakožto obtiscích po kořenech, se mi střídají pestré barvy.
V rodině bývám označována za Padavku. Padám nějak často. Před 2 lety jsem uklouzla na ledu na kole. Vypravila jsem se na kole do zahranictví pro kytici. Nedojela jsem. 2 měsíce mi rodina musela masírovat záda. Teprve poté jsem se vydala k doktorovi. Dostala jsem 2 druhy prášků. Zobala jsem je 2 dny, pak si přečetla složení a nežádoucí účinky. Lekla jsem se a to byl impuls. Chemický kokteil donutil mozek, aby propustil bolestivé pocity a osvobodil mě od nepříjemných pocitů.
Před Štědrým dnem jsem si vyšla na procházku kolem domu. Šla jsem pro brambory na salát. Při zpáteční cestě jsem zase uklouzla, spadla na zadek a pádem rozlámala i pár brambor. Musel to být veselý moment, jak sedím na ledu a všude kolem mě brambory a já vytahuji zpod sebe zlomené brambory.
V sobotu ráno tedy vybíháme. Poprvé s nesmeky. První úsek vede po asfaltu, cinkám a necítím se pohodlně. Jenže další úsek jsou polní cesty, vše je pokryto sněhem a ledem a já opatrně našlapuju. Ale nesmeky fungují, po chvíli zvyšuji rychlost a obavy se ztrácí. Je to příjemné, nemusím se bát, že udělám další bác!
Jdeme za kulturou, divadlo. Obléknu se do civilizace, vytáhnu zase šaty a k nim vyšší kozačky. Rok jsem je neměla na nohou. A ejhle, zip zapnu s obtížemi. Po 11-ti měsíčním tréninku mi nějak zesílila lýtka:)
Poslední lednový týden jsem si dala menší - nucenou - pauzu. Ale ve čtvrtek už musím vyběhnout. Cestou do práce probíhá tento rozhovor: "Těšíš se na večerní běh?" padne otázka. "Ne!" mám jasno. "Aha, tak to ještě nejsi závislá na endorfinu." Ale to pivo po běhu si dám:)
Za leden jsem uběhla 135 km.
Žádné komentáře:
Okomentovat